Rozhovor s osobností

ÚVODNÍ SLOVO:

Má své odpůrce i příznivce. Občané Kadaně na ni nadávají, ale neobejdou se bez ní. Lidé zde přicházejí na svět, ale i umírají. Už 45 let je Nemocnice Kadaň terčem stěžovatelů, ale i mnoha pochval. Ona sama se narodila do doby, kdy tu lehko nebylo. Dospívala v devadesátých letech a dnes zraje do krásy. Studený bílý kabát převlékla a drží tempo s dobou, oděna do barev a zdobena výdobytky moderních technologií. Lidé, kteří s ní spojili svůj život, na ni nedají dopustit. Ano, má své chyby, ale je tady pro své pacienty, vždy připravena pomáhat.

Přečtěte si příběhy těch, kteří po jejích chodbách kráčí od roku 1978. Možná pochopíte, proč ji nikdy nedokázali opustit. Je mezi nimi sestra z oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Jarmila Blechová, sestra jednotky intenzivní péče dětského oddělení Milena Křížová a primář Radiodiagnostického oddělení MUDr. Milan Mazura.

Přeji Vám krásné čtení.
 

„KADAŇSKÁ NEMOCNICE JE MŮJ DRUHÝ DOMOV,“ ŘÍKÁ MILENA KŘÍŽOVÁ – SESTŘIČKA NA JEDNOTCE INTENZIVNÍ PÉČE DĚTSKÉHO ODDĚLENÍ.

Milena Křížová patří k několika málo lidem, kteří působí v kadaňské nemocnici od jejího otevření v roce 1978. Vzpomíná, jak sem jako mladá sestřička nastoupila ihned po maturitě a jak společně s kolegyněmi dětské oddělení budovala. „Moc jsem se sem tenkrát těšila. Z nové nemocnice jsme byli všichni nadšení,“ říká a z té doby si vybavuje hlavně kamarádskou atmosféru, pocit sounáležitosti a vědomí, že je na začátku jedné z největších událostí, které Kadaň zažila.

Rodačka z Klášterce nad Ohří nejprve působila na novorozeneckém oddělení a poté se starala o děti kojeneckého věku, kde zůstala až do narození své první dcery. V 80. letech byl u nás velký přebytek zdravotních sestřiček, a tudíž nebylo možné vrátit se zpět na stejné oddělení nebo si místo působiště vybrat. Z tohoto důvodu strávila paní Křížová dalších pět let v Léčebně dlouhodobě nemocných. Po narození druhého dítěte se znovu pokusila o návrat na dětské oddělení a tentokrát měla štěstí – mohla se vrátit zpět ke „svým“ milovaným dětem. Po sametové revoluci v roce 1989 se jí i mnoha dalším kolegyním naskytla příležitost zvýšit si kvalifikaci. Neváhala a absolvovala dvouleté pomaturitní studium v Brně, díky kterému mohla nastoupit na jednotku intenzivní péče dětského oddělení, kde působí dodnes. Svou práci tady doslova miluje a nikdy jí nenapadlo z kadaňské nemocnice odejít a hledat štěstí jinde. Našla ho totiž tady. I když se pracovní prostředí a lidé kolem ní měnili, nikdy tu nezažila špatné vztahy a dětské oddělení pro ni zůstalo místem, kam se každý den těší. „Vždy jsme měli výborný kolektiv, který jsme tmelili při příležitostných posezeních nebo když jsme třeba na oddělení malovali. Na to také moc ráda vzpomínám.“

Velká láska k dětem a skvělá atmosféra, která na dětském oddělení přetrvává, je důvodem, proč v nemocnici i nadále zůstává, i když už by si dávno mohla užívat zaslouženého volna. „Nedokázala jsem prostě jen tak odejít, a i když je to práce někdy velmi psychicky náročná, příběhů s dobrým koncem je naštěstí většina.“

A co má na své práci nejraději? „Když se děti uzdraví, smějí se, hrají si a mají radost. Krásné také je, když Vám rodiče i děti přijdou poděkovat. To je to nejhezčí, co může být,“ uzavírá náš milý rozhovor s tím, že naší nemocnici přeje jediné, aby vydržela minimálně dalších 45 let, protože jí lidé z Kadaně
a celého okolí prostě potřebují.