Rozhovor s osobností

Na dětské oddělení Nemocnice Kadaň nastoupila MUDr. Patricie Kotalíková v roce 1996 a ve funkci primářky oslavila loni krásných dvacet let. V rozhovoru hovoří o proměně pediatrie i celé medicíny, nástupu přesnější diagnostiky, nových technologiích i šetrnějších metodách. Otevřeně mluví také o výzvách současnosti – komunikaci s rodiči ovlivněnými internetem, nárůstu obezity a psychických potíží u dětí i o otázce, kde končí respekt k dítěti a začíná odpovědnost rodiče.

Dětské oddělení Nemocnice Kadaň se těší výborné pověsti. Lidský přístup, otevřená komunikace a upřímný zájem o zdraví všech malých pacientů je tu samozřejmostí. Metody, které se jinde zavádějí až v posledních letech, jako například přítomnost matky při hospitalizaci dítěte, tu byly standardem mnohem dříve. Jaké jsou další?

Na dětském oddělení nehospitalizujeme společně s dětmi pouze maminky, ale může to být samozřejmě i tatínek, babička, dědeček, prostě někdo, kdo je dítěti blízký, aby tu neleželo samo. Umožňujeme i hospitalizace doprovodu u dětí starších šesti let, kdy si rodiče pobyt u nás musí uhradit. Co je u nás zcela běžné a zavedené už strašně dlouho, je na novorozeneckém oddělení tzv. rooming-in, kdy je miminko s maminkou po celou dobu pobytu na pokoji. Netýká se to však případů, kdy spolu ze zdravotního důvodu dítěte nebo maminky být nemohou. Rodinný pokoj, kde je s maminkou a dítětem na pokoji zároveň i tatínek, tu máme samozřejmě také.

Toto už klasické nemocniční prostředí připomíná jen málo.

Ano. To je naším cílem. Kromě toho jsou na dětském oddělení umožněny celodenní návštěvy. I když s dítětem doprovod není hospitalizovaný, rodiče tu i přesto mohou po celou dobu být. Pokud pracují na směny a končí v 10 hodin večer, umožňujeme i návštěvy v nočních hodinách. Nesmí tím samozřejmě rušit ostatní pacienty.

Snažíme se, aby byl pobyt na dětském oddělení co nejpřívětivější, aby si naši malí pacienti nepřipadali, že jsou v nemocnici, ale spíš v domácím prostředí. Po rodičích nevyžadujeme žádná pyžama, mohou tu chodit v běžném domácím oblečení, udělat si kávu nebo čaj. Sestřičky jim se vším vypomohou. Máme také bufet, když by jim naše strava nestačila nebo mají chuť na něco jiného.

Také už dlouho provádíme lumbální punkce, tedy odběr mozkomíšního moku v místním znecitlivění, kdy je to pro děti šetrnější, nebolí je vpich a vnímají to pouze jako mírný tlak a již od konce 90. let máme herního terapeuta.

O tom mi pověz více.

Tuto roli zastávají naše paní učitelky ze školy, kterou máme při oddělení. Děti připravují na vyšetření, která je čekají. K edukaci a zmírnění obav z léčby využíváme maňásky, skrze které dětem hravou formou přibližujeme nadcházející procedury.

Na dětském oddělení jsou tedy dětem k dispozici také učitelky?

Ano. Ty naše patří pod ZŠ a MŠ při nemocnici a dochází k nám učitelka mateřské i základní školy a vychovatelka z družiny. Ty zajišťují našim malým pacientům nejen výuku a volnočasové aktivity, ale také provádějí školní exkurze.

Jakou mají pracovní dobu?

Vychovatelka se brzy ráno věnuje dětem z mateřské školy a odpoledne vede spojenou družinu pro všechny věkové kategorie, obvykle do 15:00. Každý všední den od 8:30 probíhá normální výuka. Děti také vytvářejí kreativní výrobky, které následně slouží k výzdobě oddělení i chodeb nemocnice.

Jak obvyklé je toto v jiných nemocnicích?

Na zachování těchto aktivit stále trvám, ačkoliv je mnoho dětských oddělení již ruší. I já jsem čelila tlaku na jejich zrušení s argumentem, že krátké hospitalizace nevyžadují výuku. Mým cílem však není pouze vzdělávání, ale především smysluplné zaměstnání dětí. Záleží mi na tom, aby se nenudily a netrávily veškerý čas u televizí či počítačů, ale měly možnost se hýbat a společně si hrát.

Paní učitelka se soustředí hlavně na důležité předměty, jako je matematika a český jazyk. Naším cílem je zajistit kontinuitu vzdělávání i u dlouhodobě hospitalizovaných dětí. Díky individuálnímu přístupu, který připomíná domácí výuku, se paní učitelka může zaměřit přesně na látku, kterou žák potřebuje procvičit.

Jaké další problematice se na dětském oddělení cíleně věnujete?

Dlouhodobě se zaměřujeme na péči o děti s nadváhou. Reagujeme tak na trend klesající pohybové aktivity a nevhodných stravovacích návyků spojených mimo jiné s nadměrným užíváním technologií. Přestože jsme dříve organizovali intenzivní týdenní pobyty pro nastavení zdravého režimu, aktuálně se kvůli personálním kapacitám věnujeme této problematice pouze v rámci ambulantní praxe.

K dětskému oddělení patří novorozenecké oddělení, dětská JIP a pohotovost, nefrologická a laktační poradna a ambulance v Klášterci nad Ohří a ve Vejprtech. Staráme se o dětské pacienty celé spádové oblasti Kadaňska už po mnoho let a pro rodiče jsme jistotou, že se mají na koho obrátit. V čem ty sama vnímáš klady rodinné nemocnice?

Pro mě konkrétně představuje rodinná nemocnice prostředí založené na blízkých osobních vazbách a úzké mezioborové spolupráci. Klíčovým přínosem pro dětské pacienty je centralizovaná péče, kdy jsou všechny děti hospitalizovány na našem oddělení, kam za nimi specialisté z jiných oborů docházejí. Tento koncept nejen zvyšuje komfort dětí, ale nabízí i zázemí začínajícím lékařům, kteří mají jistotu, že se mohou kdykoliv obrátit na kolegy napříč nemocnicí.

Jak se pediatrie mění jako obor?

Obecně nejen pediatrie, ale celá medicína jde mílovými kroky dopředu. Jednoznačně se zkracují doby ošetřovací. To, co jsme dříve řešili za hospitalizace, se dnes snažíme řešit v ambulantním režimu, aby děti pokud možno v nemocnici vůbec nebyly, nebo tam trávily jen co nejkratší dobu.

Zároveň se vyvíjejí šetrnější postupy a klasické operační výkony jsou stále častěji nahrazovány miniinvazivními metodami, jako je laparoskopie. Na druhou stranu vnímáme i negativní trend, a to klesající porodnost, která se do pediatrie také promítá. Proměňuje se přístup k porodům, které jsou nyní více orientované na maminku, snažíme se jí maximálně přizpůsobit a respektovat přirozené rodinné vazby.

Velký posun vidím také v diagnostice. Vyvíjejí se nové diagnostické metody, například v souvislosti s covidem – PCR metody. To znamená, že zatímco dříve k nám přicházely děti s dráždivým kašlem a často jsme přesně nevěděli příčinu, dnes uděláme stěr a zjistíme například černý kašel. Dříve to takto jednoznačně určit nešlo. S tím samozřejmě souvisejí i nové léčebné postupy.

S jakou diagnózou muselo dříve dítě zůstat v nemocnici a teď už to není nezbytně nutné?

Takovým typickým příkladem bylo pomočování. Dříve byly děti s tímto problémem běžně hospitalizovány, někdy i na několik týdnů, a čekalo se, až potíže odezní. Z dnešního pohledu šlo často o zbytečně zatěžující postup. Podobně i močové infekce byly téměř automaticky řešeny za hospitalizace, což už dnes ve většině případů není nutné.

U zánětů ledvin bylo dříve standardem striktně parenterální podání antibiotik, tedy do žíly. To ale znamenalo opakované zavádění žilního vstupu, pro děti často velmi stresující a zatěžující. Dnes, pokud dítě nezvrací a je v dobrém klinickém stavu, můžeme antibiotika podávat perorálně. U starších dětí pak často není nutná ani samotná hospitalizace.

S jakými zdravotními obtížemi se u dětí setkáváš nejčastěji?

Opakovaně se setkáváme s respiračními a průjmovými onemocněními. V rámci mé odborné ambulance pak převažují onemocnění ledvin, obezita a v poslední době stále častěji také poruchy příjmu potravy. To pokládám za nejtypičtější spektrum diagnóz.

Vyskytují se některá onemocnění ve větší míře, než když jsi začínala?

Ani bych neřekla, že těch onemocnění je výrazně víc, spíš je dnes umíme lépe diagnostikovat. Co ale skutečně narůstá, je nadváha a obezita, a také psychické problémy u dětí, kterých vidíme jednoznačně více. U řady těchto potíží hraje významnou roli výchova v rodině. Příliš volný přístup, kdy se dětem „umetá cestička“, nevedeme je k tomu, aby zvládaly i nepříjemné situace, a všechno se přizpůsobuje jim, není správný. Děti se pak nesetkají s neúspěchem, a když přijde první větší zklamání – třeba u přijímacích zkoušek na střední školy – vnímají ho jako zásadní životní problém. Neumějí se vyrovnávat s nezdary, protože s nimi nemají zkušenost. Přitom i obyčejná prohra ve hře je důležitá zkušenost. Já jsem například své děti rozhodně nenechávala vyhrávat, a naopak jsem hrála naplno, aby se naučily přijímat i prohru.

Takže bys rodičům doporučila: s dětmi si hrajte, ale nechejte je prohrávat?

Ano, je důležité, aby si to děti zažily. Aby už v dětství poznaly i negativní emoce a naučily se s nimi pracovat, protože život není jen růžový. Pokud tu zkušenost nemají, může to pro ně být později velký problém a nebudou se umět z těžkými situacemi vypořádat. Často to pak souvisí i s poruchami příjmu potravy nebo nadváhou, kdy děti stres „zajídají“. I zdánlivé maličkosti ve výchově tak mohou mít do budoucna zásadní dopad na psychický stav dítěte.

Změnila se délka hospitalizace malých pacientů?

Ano, výrazně se zkrátila. Když to srovnám s rokem 1996, kdy jsem nastupovala, je ten posun opravdu znatelný. Díky očkování se dnes s některými závažnými stavy setkáváme jen výjimečně. Typickým příkladem jsou meningokokové infekce nebo meningitidy, které už naštěstí nevídáme v takové míře jako dřív.

Na druhou stranu registrujeme nárůst některých onemocnění, zejména po pandemii covidu. Více se u dětí objevuje diabetes mellitus 1. typu, který vyžaduje léčbu inzulinem. Diskutuje se o možném vlivu covidu na imunitní systém a je pravda, že v postcovidovém období jsme těchto případů zaznamenali více než v minulosti. Zároveň medicína pokročila i v léčbě. Děti dnes mají k dispozici senzory a inzulinové pumpy, takže už není nutné opakované píchání inzulinu několikrát denně, jak tomu bylo dříve.

Jaká je komunikace s rodiči malých pacientů?

Komunikace s rodiči je často náročná, mimo jiné i kvůli internetu. Rodiče přicházejí s informacemi, které si vyhledali, a mají pocit, že vědí, jak by měla léčba probíhat. Je pak potřeba jim vysvětlit, že ne všechny zdroje jsou spolehlivé a že je důležitý odborný pohled. Někdy jsou jejich představy úplně mimo realitu a neodpovídají skutečnému stavu dítěte.

Dalším tématem je výchova. Často se setkávám s tím, že se vše přizpůsobuje dítěti, i v situacích, kdy to není v jeho zájmu. Například přijde dítě s vysokou horečkou a rodiče mu nepodali léky, protože prostě „nechtělo“. Přitom právě v těchto chvílích je na rodiči, aby rozhodl v jeho prospěch. Složitá bývá i edukace ohledně antibiotik – vysvětlit, že fungují na bakteriální infekce, ale ne na viry, a že je nutné je správně dobrat. I to je důvod, proč je komunikace někdy obtížná.

Co pro tebe znamená role primářky dětského oddělení?

Na dětské oddělení Nemocnice Kadaň jsem nastoupila 1. října 1996 a primářkou jsem se stala 1. června 2005. Vnímám ho jako svou druhou rodinu a na celém týmu mi velmi záleží. V práci člověk tráví velkou část života, a pokud by ho nenaplňovala, dlouhodobě by to nešlo.

Mou rolí je udržovat klid a dobrou atmosféru i ve stresových situacích, což považuji za zásadní úkol vedoucího pracovníka. Zároveň nesu odpovědnost za odbornou úroveň oddělení, za vzdělávání mladých lékařů a předávání zkušeností nejen odborných, ale i lidských. Důležité je jít příkladem, být přítomná v provozu a mít přehled o pacientech, a ne řídit oddělení „od stolu“.

Jakou roli dnes hrají moderní technologie a nové postupy v pediatrii? Usnadňují ti práci?

Moderní technologie nám práci bezesporu usnadňují, ale ke všemu je potřeba přistupovat s rozumem. Například k umělé inteligenci mám určitý odstup. Nenahradí klinický úsudek ani zkušenost, ten „šestý smysl“, který lékař získá praxí. Když kolega cítí, že s pacientem není něco v pořádku, i když to neumí přesně pojmenovat, je to pro mě důležitým signálem, že tenhle šestý smysl má. Tohle umělá inteligence nahradit nedokáže.

Na druhou stranu velmi využíváme dostupnost odborných informací online, což je obrovský posun oproti době, kdy jsme byli odkázáni jen na tištěné a často neaktuální zdroje. Velkým přínosem jsou i nové diagnostické metody a léčebné postupy. Novinkám se nebráním, ale vždy je potřeba zachovat určitou míru.

Co tě přivedlo k pediatrii a dětské medicíně?

K dětem jsem měla vždy blízko. Původně jsem chtěla být učitelka, ale brzy jsem zjistila, že to není úplně moje cesta. Nakonec jsem si uvědomila, že u dětí zůstat chci, jen jinou formou a pediatrie pro mě byla přirozená volba. Děti mě vždy přitahovaly svou energií a upřímností. Vnímám je jako čistý list papíru, kdy hodně záleží na tom, jaké prostředí a vedení jim dáme. Pokud je vedeme správně, jsou otevřené, bezprostřední a dodnes jsou mi velkým zdrojem motivace.

Jak vnímáš změny u nastupující mladé generace, která legitimně uplatňuje nárok na svůj volný čas?

Na jednu stranu jejich důrazu na volný čas rozumím. Na druhou stranu si myslím, že pokud člověk pracuje s nemocnými dětmi, musí do té práce dát i kus sebe. Bez vnitřního zaujetí a ochoty investovat čas navíc nelze být v oboru opravdu dobrý. Neznamená to ale obětovat úplně soukromý život. Naopak. Pokud je člověk v práci spokojený a naplněný, přenáší si tuhle energii i domů a může kvalitně fungovat i v rodině.

Co bys vzkázala rodičům ohledně péče o zdraví jejich dětí?

Základem je zdravý životní styl, pestrá a pravidelná strava, neslazené nápoje, dostatek pohybu a společně strávený čas. Velký význam má fungující rodina, která spolu komunikuje, sdílí běžné zážitky a věnuje si pozornost. Důležité je také omezit čas u technologií. Dříve děti trávily většinu času venku v pohybu, což se dnes často vytrácí a má to dopad i na jejich zdraví.

Kam by podle tebe mělo kadaňské dětské oddělení směřovat?

Možná to zní jednoduše, ale klíčové je pokračovat v tom, co se nám podařilo nastavit. Máme dobře fungující přátelské prostředí a klidnou atmosféru, kterou je potřeba udržet.

Samozřejmě čelíme nedostatku personálu, ale i s tím se dá pracovat. Důležité je držet krok s moderními postupy a zároveň klást velký důraz na komunikaci, a to jak uvnitř týmu, tak směrem k pacientům a jejich rodinám.