Rozhovor s osobností

ÚVODNÍ SLOVO:

Má své odpůrce i příznivce. Občané Kadaně na ni nadávají, ale neobejdou se bez ní. Lidé zde přicházejí na svět, ale i umírají. Už 45 let je Nemocnice Kadaň terčem stěžovatelů, ale i mnoha pochval. Ona sama se narodila do doby, kdy tu lehko nebylo. Dospívala v devadesátých letech a dnes zraje do krásy. Studený bílý kabát převlékla a drží tempo s dobou, oděna do barev a zdobena výdobytky moderních technologií. Lidé, kteří s ní spojili svůj život, na ni nedají dopustit. Ano, má své chyby, ale je tady pro své pacienty, vždy připravena pomáhat.

Přečtěte si příběhy těch, kteří po jejích chodbách kráčí od roku 1978. Možná pochopíte, proč ji nikdy nedokázali opustit. Je mezi nimi sestra z oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Jarmila Blechová, sestra jednotky intenzivní péče dětského oddělení Milena Křížová a primář Radiodiagnostického oddělení MUDr. Milan Mazura.

Přeji Vám krásné čtení.

„PRO TUHLE PRÁCI JSEM SE NARODILA A NIKDY BYCH NEMĚNILA,“ ŘÍKÁ JARMILA BLECHOVÁ – SESTŘIČKA NA ODDĚLENÍ ANESTEZIE, RESUSCITACE A INTENZIVNÍ MEDICÍNY NEMOCNICE KADAŇ.

V roce 1978, kdy se kadaňská nemocnice otevřela, pracovala paní Jarmila Blechová jako ošetřovatelka na oddělení chirurgie. Protože se však chtěla dál vzdělávat, vystudovala z vlastní iniciativy střední zdravotnickou školu. Po složení maturitní zkoušky ve studiu pokračovala, a nakonec získala specializaci v oboru intenzivní péče (ARIP). Po sedmi letech přešla z chirurgie na oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny, kde působí dodnes. V Kadani prožila celý život a v těsné blízkosti svého pracoviště má i svůj domov. Vnímá proměny vzhledu nemocnice, kterou pamatuje od prvního dne a vzpomíná, že chodby byly tenkrát všude bílé. „Teď se mi v posledních letech líbí, jak je nemocnice barevná, to dříve nebylo.“

Na otázku, proč si vybrala zrovna anestezii, odpovídá bez rozmyslu: „Pro tuhle práci jsem se narodila a nikdy bych neměnila.“ Energická, usměvavá žena, které byste její věk ani náhodou netipovali, patří k těm sestřičkám, které po naší nemocnici nechodí, ale běhají. Mají to totiž v popisu práce. „Telefon může zazvonit prakticky kdykoliv. Ve dvě hodiny ráno Vám zavolají a my letíme do práce. Adrenalin Vám stříká i ušima. Někdy to není žádná sranda,“ dodává a zároveň zdůrazňuje, že i když jí několikrát lákaly jiné nemocnice, aby u nich pracovala, tak odmítla. „Jsem tu prostě spokojená. Ráno přijdu do práce jako první a všem udělám kávu. Tím začínáme náš den.“ Pak už se rozdělují úkoly. Každý den je jiný a o stereotypu se na anestezii rozhodně mluvit nedá. Za roky, které ve zdravotnictví prožila, dokáže ocenit lidský přístup lékařů: „Zahřeje nás u srdce, když nám pan doktor Bártík na operačním sále poděkuje za naší práci.“

Nejsilnější zážitky má jednoznačně u císařských řezů: „Tam často rozhodují vteřiny a kolikrát i prosím výtah, aby jel rychleji.“ Radost a pocity zadostiučinění však prožívá pokaždé, když se pacient uzdraví a jde z nemocnice domů.

A co by nemocnici popřála?: „Ať to šlape!“ Tím končíme náš milý rozhovor a pro paní Jarmilu začíná další den jejího 45. roku v prostorách kadaňské nemocnice.