Rozhovor s osobností

Na kadaňské interní oddělení nastoupila s dlouholetou praxí a jasnou představou o tom, jak má vypadat fungující a motivující pracovní prostředí. Jejím cílem bylo nastavit pevný řád a podmínky, v nichž lze náročnou péči vykonávat dlouhodobě, profesionálně a bez totálního vyčerpání. Dnes stojí v čele mladého týmu, který drží pevně pohromadě díky respektu k sobě i pacientům. O proměně oddělení, otevřené komunikaci i lidskosti jsem si povídala s vrchní sestrou Janou Jiravovou.

Interní oddělení vedete již druhým rokem. Jaká byla Vaše profesní cesta?

Ihned po střední zdravotnické škole jsem šla pracovat do žatecké nemocnice. Rok jsem strávila na jednotce intenzívní péče, pak jsem byla dvacet let na interním oddělení a také jsem občas vypomáhala na transfúzní stanici.

Co Vás přivedlo do Kadaně?

Potřebovala jsem změnu, a když se otevřelo výběrové řízení na vrchní sestru interny, přihlásila jsem se.

Pod Vaším vedením prošla interna velkou proměnou. Zavedla jste pevný řád a tzv. systém „rozdělených“ pokojů. Které změny bylo na oddělení nejtěžší prosadit?

Po mé letité praxi zdravotní sestry jsem věděla přesně, co je špatně, co tu dělat nechci, ale také naopak, co je dobré podpořit. Interní oddělení jsou dlouhodobě přetížená. Práce je neustále nárazová, nepředvídatelná a prakticky se nedá plánovat. Mým záměrem bylo nastavit práci tak, abychom nechodili domů unavení, zničení, ale měli i nějaký soukromý život, který jsem v předchozím zaměstnání bohužel ke konci ztrácela. Po službě jsem doma většinou doslova odpadla. I to byl zároveň důvod, proč jsem z předešlého zaměstnání odešla. Chtěla jsem začít žít jinak.

Stejně jako doma, tak i v práci, potřebuji mít řád. Spousta věcí se tím usnadňuje. K tomu, aby to dobře fungovalo, musí s tím být všichni v souladu. Sestry, sanitáři i ošetřovatelé si na začátku služby rozdělí oddělení a každý pak přesně ví, kde je čeho zapotřebí. Nestane se, že by nějaký pacient byl zanedbaný. Často oddělením procházím, kontroluji a ptám se personálu, který musí mít o svém úseku dokonalý přehled. Fungující oddělení je o neustálé kontrole.

Představte nám Váš tým. Vím, že si nevybíráte kolegy pouze podle toho, co umí, ale také, jací jsou po lidské stránce. V neposlední řadě je práce u Vás musí bavit.

Tým je složený hlavně z mladých lidí. Převažují praktické, pak všeobecné sestry, sanitáři a ošetřovatelky. Ti, kteří u nás začínají, sbírají zkušenosti od starších kolegů. Když něco nevědí, mohou jít za staniční sestrou, která mne zastupuje, nebo rovnou za mnou. Průměrný věk našeho personálu je tak do 30 let. Vím, je to neobvyklé, aby takhle mladí lidé chtěli na interní oddělení, ale je to tak a zůstávají, doufám, protože se jim tu líbí. Z vlastní zkušenosti vím, že starší sestry mezi sebe mladé zaměstnance málokdy pustí. Nemusí mít z toho strach a mají tu prostor se mezi nás rychle začlenit.

Jak zvládáte udržovat dobré interpersonální vztahy v tak velkém týmu?

Hodně komunikuji. V přátelském duchu. Když kdokoliv udělá chybu, vezmu si ho k sobě a neřeším problém před ostatními. Řeknu, co udělali špatně, jsou rádi, že je na to upozorním a dávají si větší pozor. Za den je v kanceláři mohu mít i třikrát. Jsou to mladí lidé, mají méně zkušeností. Od toho jsem tu já a moje staniční sestra, abychom je vedly a pomáhaly jim. Chceme, aby se stali plnohodnotnou částí týmu.

Často říkám, že člověk tráví nejvíce času svého života v zaměstnání. Přeji si, aby sem chodili s klidem, ne s nechutí, a aby zde nebyl prostor pro šikanu. Do práce, i když je těžká a náročná, se mají těšit. Když jsem nastoupila na pozici vrchní sestry, bylo tu pět sester, které byly unavené a neměly osobní život. Plánování dovolených bylo katastrofální. Teď je to jiné. Naštěstí.

Jaké situace jsou na interně emočně nejnáročnější? Co drží tým pohromadě?

Když někdo zemře před očima. To je asi nejtěžší také pro mne samotnou. To, že se na sebe můžeme spolehnout, drží náš tým pohromadě.

Jak kolektiv motivujete?

Především mi záleží na tom, aby nebyl totálně vyčerpaný. Sama jsem si něčím podobným prošla a tomu se chci vyvarovat. Oddělení jsme postavili tak, jak jsem si jej vždy přála mít. Pokud jsou lidé okolo mne šťastní vnitřně, funguje to. Musí mít však zastání u své nadřízené. To je základ. Musí vidět, že za ně bojuje, a že jejich práce má smysl.

Co dělá z naší interny místo, kde se dá dlouhodobě pracovat, a ne pouze jen přežívat služby?

Je to celý kompletní tým – primář, vrchní a staniční sestra, lékaři, sestry, ošetřovatelky a sanitáři. My všichni spolu fungujeme, nehádáme se a jakmile vznikne nějaký konflikt, ihned jej řešíme.

Jaké pacienty dnes interní oddělení nejčastěji přijímá z hlediska věku, diagnóz a celkové kondice?

Každý pacient, který nepatří na chirurgii, ortopedii, gynekologii, patří k nám.

Co je pro interní pacienty typické?

Pacienti s komplikovanými diagnózami vyžadují výrazně intenzivnější a dlouhodobější ošetřovatelskou péči. Nejde o krátké hospitalizace, po nichž by pacient po zákroku rychle odcházel domů. Naopak. Během pobytu se často ukáže, že trpí i dalšími závažnými onemocněními, která je nutné komplexně řešit, což prodlužuje léčbu i samotný pobyt v nemocnici.

Jak se snažíte zachovat důstojnost pacienta ve chvílích, kdy je zcela odkázán na pomoc druhých?

Společně s primářem jsme zavedli návštěvní hodiny, což považuji za velmi důležitý krok. V minulosti chyběla jasná pravidla, která by respektovala provoz oddělení. Na interním oddělení to však není vhodné – pacienti jsou zde proto, že jim není dobře, a potřebují především klid, nerušený odpočinek a prostor pro léčbu a vzhledem k jejich stavu je vyčerpává úplně všechno, i ti, kteří přijdou za někým jiným. Jasně nastavený režim je přínosem jak pro personál, kterému veřejnost při práci nezasahuje do provozu oddělení, tak pro pacienty. Ti se mohou na návštěvu předem připravit, naplánovat si odpočinek a nejsou zbytečně vyčerpáváni nečekanými příchody.

Na našem oddělení je velkým tématem důstojné umírání. Když člověk z tohoto světa odchází, umožníme jeho rodině, aby byla s ním, v samostatném pokoji a po neomezeně dlouhou dobu a mohla se s ním důstojně a v poklidu rozloučit.

Práce v nemocnici přináší každý den situace, které jsou lidsky i emočně velmi náročné. Jak se s nimi vyrovnáváte Vy osobně? Daří se Vám po skončení služby „zavřít dveře“ za prací, nebo si některé příběhy pacientů a kolegů nesete s sebou i domů?

Během své praxe jsem se naučila některé věci nastavit v hlavě jinak. I když si práci stále často nosím domů a přemýšlím o ní i po službě, už to není způsobem, který by mě vyčerpával nebo ničil. Dokáži o situacích uvažovat s odstupem.

Co Vám pomáhá zůstat klidná a pevná v okamžicích, kdy se kolem Vás hroutí emoce pacientů, jejich rodin i personálu?

Přiznám se, že to nedokážu. Brečím s nimi.

Co byste vzkázala Vašemu mladšímu 20letému já, které teprve stojí na začátku kariéry?

Ať má úplně jiný, lehčí, pohled na život. Nejsem však nespokojená se svým životem. To, co jsem si prožila, co jsem ve svém životě dokázala a nemyslím teď profesně, jsem na sebe za to hrdá a nic bych neměnila.

Vy můžete být patřičně hrdá i na to, co jste dokázala profesně. Co je na interně nejhezčí?

Celý náš kolektiv. Právě ten mě neuvěřitelně nabíjí, způsob, jakým spolu fungujeme. Kdybychom netáhli za jeden provaz jako tým, nebyli bychom dnes tam, kde jsme. Není to jen o mně. Pokud by nefungovala jen jedna část týmu, nefungovalo by to celé.

Rozhovor vedla MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.