Rozhovor s osobností

Do Nemocnice Kadaň poprvé přišla už během studií na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy na odbornou praxi a dnes si pochvaluje nejen zajímavou práci, ale také skvělý kolektiv, otevřenou spolupráci a vstřícné prostředí, ve kterém může naplno rozvíjet své odborné znalosti.

Co Vás přivedlo do České republiky a proč jste si pro studium medicíny vybrala právě Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni?

V Libanonu jsem nejdřív studovala biologii, ale mým cílem byla vždycky medicína. Dostat se na ni u nás doma je ale kvůli omezené kapacitě škol a politické situaci dost komplikované. Tatínek kdysi strávil semestr v Praze, tak mě napadlo zkusit Evropu, a nakonec vyhrálo Česko.

Vybrala jsem si studium přímo v češtině, protože znalost češtiny je pro lékaře zásadní – komunikace s pacienty je podle mě jednou z nejdůležitějších součástí této profese.

Jak dlouho Vám trvalo, než jste se naučila česky?

Byla to docela dlouhá cesta. Spousta spolužáků začala mluvit rychleji, protože se nebáli dělat chyby. Já byla opatrnější a chtěla jsem mluvit hned správně, takže mi to trvalo o něco déle. Nakonec jsem se ale rozmluvila a přijímačky na fakultu už zvládla rovnou v češtině.

Proč jste si vybrala právě Plzeň?

V Plzni jsem měla několik známých a zároveň jsem o tamní lékařské fakultě slyšela mnoho dobrého. Líbilo se mi, že je tato škola komornější. Vyhovují mi menší města i menší nemocnice, kde jsou vztahy osobnější.

Jak náročné bylo studovat medicínu v češtině?

Na začátku vstoupíte do úplně neznámého světa a kombinace náročného studia medicíny a cizího jazyka je velkou zkouškou. Časem se ale vše změnilo. Čeština mi natolik přirostla k srdci, že v ní dnes přemýšlím jako v prvním jazyce a slova ve své mateřštině občas musím chvíli hledat.

Proč jste se po škole rozhodla zůstat a pracovat právě v Česku?

Vážím si jistoty a stability, kterou život v Česku přináší, což v mnoha částech světa bohužel není samozřejmostí. Klíčové pro mě bylo i místní zdravotnictví. Systém je nastavený spravedlivě, je široce dostupný a nabízí pacientům špičkovou péči bez ohledu na jejich zázemí.

Jak jste se dostala právě do Nemocnice Kadaň?

Díky odborné praxi. Poprvé jsem sem přijela už ve druhém ročníku medicíny. Velmi mě oslovil místní kolektiv i přístup k pacientům. Cítila jsem se tu vítána a měla jsem pocit, že jsem našla prostředí, do kterého bych se jednou chtěla vrátit.

Jaké jsou rozdíly mezi libanonským a českým zdravotnictvím?

Největší rozdíl vidím v celkové dostupnosti péče. V České republice má každý nárok na zdravotní pojištění a potřebnou léčbu. V Libanonu sice pracují špičkoví lékaři, ale systém naráží na limity ve financování. Často tam rozhodují finanční možnosti pacienta. Na českém systému si nejvíce vážím toho, že cílem je léčit každého podle jeho skutečného zdravotního stavu, a nikoli podle toho, kolik si může dovolit zaplatit.

Jaké jsou rozdíly v přístupu k pacientům mezi Českem a Libanonem?

Bez ohledu na zemi nebo kulturu je pro mě klíčový samotný vztah mezi lékařem a pacientem. Samozřejmě musí být profesionální, ale zároveň by v něm měla být důvěra, lidskost a někdy i trochu humoru. Vždy se snažím představit si, že na lůžku leží někdo z mé vlastní rodiny. Chci, aby pacient odcházel nejen s nastavenou léčbou, ale také s pocitem, že mu někdo opravdu naslouchal.

Jak se Vám pracuje v týmu interního oddělení?

Moc dobře. Každý máme své pacienty a své povinnosti. Úzce spolupracujeme s primářem i sestrami. Dobrá komunikace je základem kvalitní péče.

Co Vás na práci interní lékařky nejvíce baví?

Interna je nesmírně široký a zajímavý obor. Nezaměřuje se jen na jeden orgán, ale na člověka jako celek. Setkáváme se s kardiologickými, plicními, metabolickými i dalšími problémy a snažíme se pochopit souvislosti mezi nimi. Právě tento komplexní pohled mě na interně fascinuje.

Bylo něco, co Vás v českém zdravotnictví pozitivně nebo negativně překvapilo?

Velmi pozitivně mě překvapila široká dostupnost zdravotní péče pro každého. Oceňuji také systémové kroky, jako je striktní výdej antibiotik pouze na lékařský předpis, což je klíčové pro prevenci antibiotické rezistence. Výrazně negativní zkušenost nemám. Pokud bych však měla pojmenovat současnou výzvu, je to nedostatek praktických lékařů, kvůli kterému se někteří pacienti dostávají k odborné péči o něco později, než by bylo ideální.

Myslíte si, že lidé zanedbávají preventivní prohlídky?

Bohužel je to tak. Mnoho lidí chodí k lékaři až ve chvíli, kdy mají akutní potíže. Prevenci odkládají nebo na ni zapomínají. Nejvíce mě mrzí, že ji zanedbávají právě rizikové skupiny pacientů. Přitom předcházet nemocem je vždy snazší a pro pacienta méně zatěžující než pak léčit rozvinuté komplikace.

Na co byste se chtěla v budoucnu specializovat?

Konkrétní užší specializaci ještě otevřeně zvažuji. Velmi mě baví interní medicína jako celek, protože fascinujícím způsobem propojuje procesy v celém organismu. Do budoucna mě proto nejvíce láká obor, který mi umožní dívat se na člověka a jeho zdraví z tohoto komplexního pohledu.

Vy se hodně věnujete výživě. Jak se sama stravujete?

Již devět let dávám přednost čistě rostlinné stravě. Z vlastní i lékařské zkušenosti vím, že takový jídelníček musí být dobře promyšlený a pestrý. Současná věda ale potvrzuje, že pokud tělu dodáte vše potřebné, má rostlinná strava velmi pozitivní vliv na zdraví a je udržitelná i pro naši planetu.

Máte nějaký profesní sen nebo cíl?

Ráda bych se více věnovala podpoře veřejného zdraví a edukaci pacientů – nestačí jen léčit nemoci, ale pomáhat jim předcházet. Vzhledem k nárůstu nepřenosných chronických onemocnění (jako jsou kardiovaskulární choroby či diabetes) a jejich závažných komplikací považuji za zásadní prosazovat v klinické praxi primární i sekundární prevenci. Moje vize se přímo propojuje s mým působením v PAN (Physicians Association for Nutrition). Tato globální lékařská nezisková organizace se zaměřuje na integraci vědecky podložených poznatků o výživě do standardní lékařské péče.

Co jste si naopak oblíbila v Česku nebo přímo v Kadani?

Především klid, stabilitu a pocit bezpečí. Česká republika se pro mě stala druhým domovem. Když se vracím z Libanonu zpět, mám pocit, že jedu také domů.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor vedla MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.