Rozhovor s osobností

Když se Andrea Reifová, referentka Nemocnice Kadaň s.r.o., přibližně před rokem rozhodla vstoupit do Českého registru dárců krvetvorných buněk při IKEM, tehdy vůbec netušila, že telefon s informací o shodě přijde tak brzy. V otevřeném rozhovoru popisuje svou cestu od prvního rozhodnutí přes sérii vyšetření a samotné darování až po okamžik, kdy si naplno uvědomila, že někomu dala šanci na uzdravení.

1. Co tě přivedlo k rozhodnutí zaregistrovat se do Českého registru dárců krvetvorných buněk při Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM)?

Už po škole jsem začala darovat krev, takže to pro mě byl takový první krok k pomoci druhým. Měla jsem sice povědomí o tom, že existuje také možnost darovat kostní dřeň, ale dlouho jsem nevěděla, jak a kde se zaregistrovat. Pak přišlo těhotenství a kojení, takže to nešlo. Zlom nastal až při akci Madlenka, kde jsem zjistila, že věková hranice pro registraci je až do 40 let (včetně). Do té doby jsem si myslela, že už jsem svou šanci propásla. Bylo mi 35 let, a tak jsem se hned zaregistrovala.

2. Jak probíhala samotná registrace, co všechno bylo potřeba udělat a jak náročné to pro tebe bylo?

Bylo to opravdu jednoduché. Přišla jsem do Nemocnice Kadaň, vyplnila dotazník podobný tomu, který znám z darování krve. Poté mi byla odebrána jedna zkumavka krve, která byla odeslána k vyšetření do pražského IKEMu. To bylo všechno. Pokud má někdo strach z odběru krve, může se zaregistrovat i pomocí stěru z úst. Stačí kontaktovat registr a oni mu pošlou odběrovou sadu domů.

3. Od registrace může uplynout i několik let, než se objeví člověk, kterému můžeš pomoci. Jak ses cítila ve chvíli, kdy ses dozvěděla, že jsi vhodnou dárkyní?

Nejdřív jsem tomu vůbec nevěřila. Věděla jsem, že jen malé procento registrovaných dárců se skutečně dostane až k odběru. Navíc jsem byla v registru teprve rok, takže mě telefonát z IKEMu opravdu překvapil. První reakce byla: „To snad není možné.“ Vedle obrovské radosti přišel samozřejmě i strach, protože člověk vůbec neví, co ho čeká.

4. Co následovalo po potvrzení shody? Jaká vyšetření a přípravy tě čekaly před samotným odběrem?

Zavolala mi koordinátorka z IKEMu a pozvala mě na další vyšetření do Prahy. Už po telefonu mi všechno podrobně vysvětlila. Zároveň se mě opakovaně ptali, jestli darovat opravdu chci. Rozhodnutí je dobrovolné až do poslední chvíle, ale zároveň si člověk uvědomuje, že na něm může záviset něčí život.

V Praze mi odebrali několik vzorků krve kvůli dalším testům a HLA znakům, vyplnila jsem podrobný dotazník o svém zdravotním stavu i rodinné anamnéze a seznámili mě se dvěma možnostmi odběru – buď pomocí separátoru z krve, nebo odběrem kostní dřeně v celkové anestezii.

Nejdříve nás bylo několik vhodných dárců. Asi za týden mi oznámili, že postupuji dál, a nakonec přišla zpráva, že jsem pro pacienta nejvhodnější právě já. Absolvovala jsem ještě rozsáhlé předodběrové vyšetření, které zahrnovalo další odběry krve, rentgen plic i vyšetření srdce. Celý proces trval přibližně čtyři měsíce.

5. Jak probíhal samotný odběr? Můžeš přiblížit, co všechno tě čekalo a jaké to pro tebe bylo?

V mém případě probíhal odběr pomocí separátoru. Čtyři dny předem jsem si nejdřív v nemocnici a poté doma aplikovala injekce do břicha, které zvýšily počet krvetvorných buněk a vyplavily je do krve. Samotné injekce nebolely, jen se člověk mohl cítit trochu jako při nastupující viróze nebo mít bolest hlavy, hrudníku či pánve, kde se krvetvorné buňky rozmnožují.

Odběr probíhal v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Ležela jsem pohodlně v posteli, obě ruce připojené na separátor, odběr trval zhruba čtyři hodiny a po celou dobu mě sledoval zdravotnický personál. Pravidelně mi měřili tlak, byla jsem napojená na EKG a sestřička byla neustále se mnou. Celý průběh byl mnohem příjemnější, než jsem čekala. Nic nebolelo a cítila jsem se dobře. Po odběru následovala ještě kontrola srážlivosti krve a ověření, že se podařilo odebrat dostatečné množství buněk.

6. Jak ses cítila po odběru? Jak dlouho trvalo, než ses mohla vrátit k běžnému životu?

Bezprostředně po odběru jsem cítila obrovskou euforii. Je těžké ten pocit popsat. Měla jsem radost z toho, že jsem někomu mohla dát šanci na život. Člověk odchází s vědomím, že udělal něco opravdu důležitého. Po odběru jsem měla tři dny na odpočinek. Byla jsem trochu unavenější, podobně jako po darování krve, ale zhruba po týdnu byly všechny krevní hodnoty zase v normě a cítila jsem se úplně dobře.

7. Měla jsi před darováním nějaké obavy a změnil se na celý proces tvůj pohled poté, co jsi tím sama prošla?

Největší strach jsem neměla z odběru samotného, ale z toho, že by mi při vyšetřeních našli něco, kvůli čemu bych darovat nemohla. Věděla jsem, že na mě už někdo spoléhá, a nechtěla jsem ho zklamat. Zároveň mě překvapilo, jak málo lidí o darování kostní dřeně ví. Mnozí si pořád představují bolestivý odběr z kosti, přitom většina odběrů dnes probíhá právě pomocí separátoru z krve.

8. Jaký je to pocit vědět, že jsi někomu dala šanci na uzdravení?

Je to nepopsatelný pocit. Nejsem zdravotník, takže jsem měla radost, že jsem mohla někomu pomoci právě tímto způsobem. Člověk si zároveň uvědomí, že nikdy neví, kdy bude podobnou pomoc potřebovat on sám nebo někdo z jeho blízkých.

9. Když se dnes za celou zkušeností ohlédneš, co ti dala osobně? Překvapilo tě něco?

Tahle zkušenost mi dala opravdu hodně. Pocit, že jste někomu nezištně pomohli, se jen těžko popisuje. Člověk si mnohem víc uvědomí, jaké štěstí je být zdravý a mít zdravou rodinu. Pro mě to byl takový další krok nad rámec darování krve.

10. Co bys vzkázala lidem, kteří o registraci zatím jen uvažují?

Ať se toho nebojí. Registrace je rychlá a jednoduchá a ani samotný proces darování není tak náročný, jak si mnoho lidí představuje. Ano, zabere trochu času, ale zaměstnavatel na něj poskytuje placené volno. A ten pocit, že jste někomu mohli zachránit život, za to opravdu stojí.

11. Kdybys měla celý proces popsat třemi slovy, jaká by to byla?

Strach, naděje a euforie. Strach na začátku, kdy nevíte, co vás čeká. Naděje, že budete moci někomu pomoci. A nakonec euforie z toho, že se to podařilo a mohli jste někomu dát šanci na život.

Děkuji Ti za rozhovor.